Ztracená

Vždycky jsem toužila po rodině, byl to můj největší sen. Tak strašně jsem toužila mít ve svém životě to, co mi zoufale chybělo - rodinu. Jenomže ani ta nejtvrdší výchova a strasti osudu vás nepřipraví na tvrdou realitu skutečného a každodenního života. 

Tak za 1. - Vztahy jsou sakra složité. Jakmile se stanete matkou váš život se obrátí vzhůru nohama. Najednou žijete a dýcháte jen pro své dítě. Najednou už nejste žena ani manželka. Jste hlavně máma. A občas vás to ubíjí. Občas přemýšlíte co by kdyby. Co kdybych neměla nikdy děti? Co kdybych nikdy nepoznala svého manžela? Může se stát, že se z vašeho manželství a vztahu vytratí jiskra a vy se pomalu vzdalujete a vytrácíte. A je tak zatraceně těžké být pořád při tom všem hlavně ta máma. Protože po téměř čtyřech letech na mateřské prostě už nechci být jen máma. Chci to být zase já. Chci mít zase pocit lehkosti, chci alespoň na chvíli žít. Nechci před ostatními pořád předstírat, nechci nad vším přivírat oči a říkat si: To ještě vydržíš! Protože poslední dobou mám pocit, že už to nevydržím ani jeden další den. Nechci řešit manželství, nechci slyšet křik našich dětí. Chci prostě jen a pouze být! Být tu alespoň na nějaký čas zase pro sebe. Nikdo přeci nechce chladnou manželku, která umí jen krizitovat a být nepříjemná. Nikdo nechce mámu, kterou nebaví si pořád hrát a která už toho všeho má až po krk. Neměli by i oni chtít abych byla šťastná a spokojená. Jenomže ten tlak od okolí, blízkých i od společnosti je v dnešní době obrovský! Mám pocit, že nám do hlavy zasadili mylnou představu, že můžeme všechno na světě, ale přitom po nás chtějí jen jediné - jít s davem, držet se pravidel, nevyčnívat. Jak máš děti, tak je všechno najednou špatně. Najednou nic neodpovídá standardům nebo očekávání ostatních. A potom se jen pořád dokola utápíš a padáš na dno svých možností až skončíš lapená v propasti.