Zrcadlení

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by to bylo podívat se na sebe do zrcadla, ale vidět odraz tělesné schránky někoho jiného? Věřte mi, příjemný pocit to není.

Nikdy jsem si nepřišla krásná. Avšak nikdy jsem si nepřipadala všední. Krása je pomíjivá, avšak duše nikdy nezestárne, pouze zmoudří pod tíhou tikajících hodin nehmatatelného času. Říká se, že nic není věčné. Ale já myslím, že věčnost skutečně existuje, ne však pro každého a ne pro všechno.

Psal se 16. listopad roku 1998. Jaké štěstí, že jsem byla odsouzena žít po "dvě století". Vděk či lítost? Láska či nenávist? Osamocení či svoboda? Během těch let bych si zvolila v každé fázi svého život možná jinak, než v té předešlé. Ale zpět k 16. listopadu. Stalo se to v čase, kdy ranní rosa teprve ulpívala na stoncích čerstvé a probouzející se trávy. Zrodil se nový život a nesmrtelná duše ovládla opět své znovuzrozené tělo. Možná že to byla chvíle bezmezného štěstí a možná to byl prostě jen prachobyčejný den jako všechny ostatní v témže roce. Avšak v ten den se všechno změnilo. Všechno to opět začalo, začali jsme se přibližovat k nevyhnutelnému konci.

A teď, o necelých 20 let později se už jen matně rozpomínám na všechny ty milované tváře. Po těch letech už je totiž nevídám. Změnily se. Tváře bez lásky, bez pochopení. A tak si říkám, znám je vůbec? A znají ony vůbec mě?

Nikomu bych to nikdy nepřála. Část života jsem si říkala, že by bylo lepší nepoznat je, ale teď už vím, že bez nich by ani nebylo co poznávat. Rodičovství je těžký uděl a ne každý tu zodpovědnost zvládne nést po celý život. Ne každý je hoden tak významného poznání. Ne každý je pro to stvořen. Již několikrát jsem zaslechla, že rodiče si nevybíráme. Myslím, že je to pravda. Ne každý má to štěstí mít úžasnou matku i otce. Těm slovům ne každý přikládá veliký význam. Je to tak, ale náš osud je v našich rukou a tak se s tím musíme proprat či smířit sami. Mně to trvalo více než polovinu svého dosavadního života. Není lehké zapomenout na staré křivdy a rádoby pravdy, které mysl otrávily svým prudkým jedem. Není lehké žít jen z lásky jiných, když ti, kteří by vám jí měli dát nejvíce, toho nejsou schopni. A možná proto mám teď ve svých necelých 20 letech velké přání, přání, které v sobě nese všechno, co bych si v životě přála. Nikdy jsem nechtěla nic víc, než jen lásku a to i přestože lidé mně vlastní přede mnou intrikovali a měli mě za pouhopouhou chudinku, která žádá jen peníze. Jak smutné.

Pravdou, která v sobě nese určitou dávku hořkosti a nevraživosti, je, že celý svět se točí jen okolo peněz. Bylo tomu tak v dobách minulých, je tomu tak dnes a bude tomu tak i po celá další staletí. Avšak je to ten největší klam, droga a zabiják. Nic není tak důležité jako LÁSKA. Láska je v životě člověka VŠECHNO. Jistě, z lásky své děti nenakrmíte, nezajistíte si střechu nad hlavou a ani díky ní nedobudete celý svět, ale je to něco, co ochromí všechny vaše smysly a přiměje vás svůj život doopravdy žít. Je to hnací síla, která vás nenechá nic vzdát a donutí člověka bojovat za to, v co věří a co miluje.

A uvědomit si tohle pro mnohé není asi úplně tak jednoduché, ale já sama už to konečně chápu. Říká se, že odpouštět je božské. Avšak já osobně si myslím, že odpouštět je přirozené, je to přirozené pro lidi, kteří věří a nosí v sobě LÁSKU.

Láska je lék pro duši.