Zataženo, občas slunečno

Vždycky jsem měla tolik snů, tolik přání. Vždycky jsem věděla, co v budoucnu chci a co pro to musím udělat. Věřila jsem. Zklamala jsem. 

Už od základní školy jsem věděla, že má mysl skýtá skrytá zákoutí. Měla jsem úctyhodnou fantazii, žila jsem ve svém vlastním světě. Ta malá holka mi dost chybí. Byla to holka, která snila o tom, stát se slavnou spisovatelkou. Po střední škole jsem chtěla jít na vysokou školu a ve volném čase jen psát a psát. Snila jsem o Velké Británii. Přála jsem si spatřit Oxford a Bodleianovu knihovnu. Chtěla jsem oslabit svůj strach představou o zářné budoucnosti české spisovatelky žijící v Anglii. Často jsem si představovala, že zanedlouho budu veslovat na řece Temži stejně tak jako Diana Bishopová v knize Čas čarodějnic od Deborah Harknessové. Nikdy jsem moc nemyslela na to, že bych potkala opravdovou lásku, která by všechny mé sny změnila od základu. V šesté třídě jsem o to ani nestála. No, zdá se, že mě ta láska přeci jen dohnala...

A kým jsem dnes? 

Divoška, už dávno ne.

Drzounka, možná jen ve své hlavě.

Spisovatelka, to je zatím jen ve hvězdách.

Nemám žádnou inspiraci. Ale inspirace je pro spisovatele hnacím motorem. Inspirace je důležitou součástí života umělců. Jenomže inspirace nepřichází jen tak zčistajasna. Člověk musí doopravdy žít, aby mohl být inspirován. Musí poznávat. Musí být otevřený světu. Jsem uzavřená...

Mám pocit, že se mé obranné hradby, které jsem si vystavěla před světem tam venku, bortí jako domeček z karet. Všechno hraje proti mně. Potřebuji čistý vzduch, abych se mohla znovu probudit k životu. Místo toho jsem trávena tvrdou a nemilosrdnou realitou. Zavírám oči a zapomínám, že jsem...

Všechno to ve mně vře, bouří, křičí. Chci křičet tak hlasitě, že mě uslyší i celý vesmír. Chci utéct tak daleko, že už mě nebude možno najít. Chci odhalit všechna svá tajemství, aby i oni všichni věděli, jak se celá ta léta cítím. Už nedokážu lhát...