Vděčnost

Nikdy nebuď jako ona, vidím ji v tobě. Nikdy nebuď jako on, tvá slova zní jako jeho. Nikdy nechci být jako VY, klesám na dno propasti...

Pokaždé, když se na mě podívá, vím to. Vím, že ve mně vidí ji. Její postava, její povaha, ale kde jsem opravdu já? V jaké vesmírné galaxii pro tebe vlastně vůbec existuji?

Odpor. Opovržení. Hluboké zklamání. Bolest. Tíživé prázdno. Tolik odrazů v jeho očích...

Pokaždé, když v hlavě slyším její hlas, vzpomenu si na všechna ta zlá slova. "Jsi jako on, pořád chceš jen peníze a jsi stejně hamižná jako on."

V jejích očích se nevyznám. Nepoznávám žádný z odrazů, neboť tam žádný není. Jsem cizí...

Celý můj život se točí okolo té samé věci. Všichni myslí jen na peníze. Rodinné vztahy nefungují, mnohdy spíše ani neexistují. Je automatické, že ten, kdo dostane větší obnos peněz, musí být po zbytek svého život svázaný vděčností a provinilostí. Jenomže co když jsem se neprosila ani o jedinou korunu? Co když jsem nechtěla nic víc, než rodiče? Co když jsem nechtěla nic víc, než skutečnou lásku?

V životě mě mrzí hned několik věcí, avšak ze všeho nejvíce mě mrzí, že jsem nikdy nezažila, jaké to je mít skutečné a milující rodiče. Vždy jsem byla sama. Nikdo mě nikdy nedokázal pochopit. Všichni mi pořád dokola jen vnucovali své názory. Stále jsem poslouchala proslovy, o tom, co bych měla dělat, jak bych se měla chovat. Když mi bývalo nejhůř, věta tipu "Proč se mračíš? Usmívej se. Vždyť nemůžeš mít žádné starosti. Přenášíš to akorát na ostatní.", byla smrtící. Čekáte pochopení od svých nejbližších a oni vám místo toho bodnou kudlu do zad. Tomu se říká "spravedlnost".

Tady nemají city své místo. Rodina funguje jen pokud všichni předstírají to, co neexistuje. Nic není skutečné. Nic není pravdivé. Vděčnost a přetvářka spolu bojují o první místo. A myslím, že boj nakonec skončí nerozhodně.