Druhý střípek: Tiše a neklidně

Den plný příslibů a planých nadějí.

Slunce se pomaloučku skrývá za hory kdesi v dáli, síla jeho žhavých paprsků jistojistě slábne. Noc se krůček po krůčku bez sebemenšího povšimnutí přikrádá a hrozí, že nás všechny pohltí.

Ve chvílích jako je právě tato jen tiše a svorně sedím na staré kožené židli u opotřebovaného stolu, jehož materiál se stal levnou imitací spisovatelsky vyhovujícího dřeva. Má mysl přede na plné obrátky, ne a ne zastavit. Poddávám se osudnému osamění, ruce sebou neklidně šijí podél těla. Hlava zasažená vlnou hlodavých myšlenek a krutých vzpomínek. Srdce děsivě pláče. Avšak jediná otázka mou mysl tíží: Co dál?

Stačí  jediný pohled a v okamžiku tají se mi dech. Přede mnou skví se toliko krásy. Naprosté bezvětří. Stromy hrdě vystavující své bohaté koruny na odiv. Široko daleko není lidu vidu. A hle, jedna část mé duše kamsi se zatoulala. Není po ní památky. Avšak další část mě samotné ví, kde je. Vydala se na místo, kde začal jeden důležitý příběh dvou lidských bytostí spoutaných dětskou láskou.

Je tomu již velice dávno. Celý tento příběh začal již před šestnácti lety. Byl to zlomový okamžik. Pamatuji si na to, jako kdyby to bylo včera. Tříletá malá holčička schovaná u houpaček, utírajíc si slzy ručičkama ušpiněnýma od písku. Chlapec stejného věku, který tiše se přikradl, aby utišil její zármutek. V okamžiku, kdy pohlédla do jeho přívětivé tváře, věděla, že si ji bude pamatovat navždy. A tak vzniklo nezničitelné PŘÁTELSTVÍ. Stala se z nás nerozlučná dvojka.

Malá holčička měla v lásce nejen malého chlapce, ale i maškarní plesy. Avšak princezna se svého vysněného prince nikdy nedočkala, místo něho přišel malý ďábel. Moje matka mi o malé holčičce a malém chlapci často vyprávěla. Společně jsme vzpomínaly nad fotkami princezny v růžových šatech a princi v kostýmu rudého ďábla.

A jak plynul čas, malá holčička a malý chlapec bok po boku vyrostli. Jenže dětské přátelství se pomalu začalo měnit v něco mnohem hlubšího. V tu chvíli jsem začala doopravdy vnímat své city. Celé své dětství jsem tiše snila o tom, že až jednou vyrosteme, stanu se jeho ženou a on mým mužem. Plánovala jsem, kolik spolu budeme mít dětí a jak bude vypadat naše svatba. Vždy mi připadalo, že k sobě jednoduše patříme. Nezaobírala jsem se důvody proč, to nebylo podstatné. Cítila jsem, že máme být spolu. Avšak naše cesty se několikrát rozpojily a po nějakém čase si k sobě zase našly cestu, stejně jako naše srdce. Jednou jsem byla zamilovaná já, jednou on. A takhle to šlo vlastně celé naše dětství. Až jednoho podzimního dne, byl to 28. listopad, to datum si stále pamatuji, se cosi změnilo. Oba jsme byli zrovna úplnými nováčky na střední škole a já se měla vyslovit ohledně citů k jinému chlapci. Zeptal se mě, zda bych se k A. vrátila. Nemusela jsem přemýšlet, odpověd přišla náhle a zcela nečekaně. Věděla jsem naprosto jistě, že v danou chvíli nechci být s nikým jiným, než s ním. A tak jsem ho obejmula a do ucha mu se zatajeným dechem zašeptala, že chci být jen s ním. Odpovědí mi byl náš, přiznávám, že již několikátý, polibek. Jenže tenhle byl jiný. Nebylo to hravé ani divoké. Bylo to čisté a tak nějak láskyplné, i když význam toho slova se mi podařilo pochopit až později.

Chtěla jsem, aby byl ve všem můj první, což se ovšem nakonec nepodařilo. Daroval mi první pusu, první polibek a první a poslední dětskou lásku. Konec naší lásky přišel ve chvíli, kdy jsem nebyla připravená znovu trpět. Své sbohem jsme si řekli na mém nejoblíbenějším místě, u hřbitova pod zelenajícími se korunami stromů. Řekli jsme naší lásce navždy své sbohem a na nějaký čas se jeden druhému vzdálili.

(A teď si dovolím citovat úryvek z knihy Elixír od Almy Katsu)

Láska může být laciná emoce, lehko se dává, ačkoli tehdy mi to tak nepřipadalo. Při pohledu zpět vím, že jsme pouze ucpávali díry ve svých duších, tak jako příliv nahání písek do puklin ve skalnatém břehu. My - nebo možná jenom já - jsme obvázali své potřeby tím, co jsme pojmenovali láskou. Jenže odliv si nakonec odnese to, co příliv přinesl.

Byl první, ale i poslední láskou mého dětství. Byl mým "černým bratrem" (to pochopí jen on). V onu chvíli byl vším, co jsem chtěla a potřebovala. Avšak ani konec našeho milostného spojení nezničil naše přátelství. Nyní je i nadále mým pravým přítelem a zaujímá čestné místo v mém srdci.

Děkuji M., má věčná dětská lásko.

Tvá Ir.