Šestý střípek: Akharas Enkar

Již odjakživa jsem věřila v nadpřirozeno. Možná to bylo díky tomu, že jsem tuto víru či hlubší cit zdědila od své matky. Anebo má mysl bláznila, když se mi před očima míhaly různé věci, které jsou mnohým smrtelníkům po celý život skryty. Vždy jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. V realitě i mimo ni jsem viděla a cítila věci, které nejsou hodny veřejného odhalení. Už od malička se mi zdávaly sny, které se za nějaký čas staly skutečností. Avšak mé třinácté narozeniny byly zcela výjimečným okamžikem. Od té doby se mi začaly zdát sny, které nebraly konce. Den co den jsem se propadala do říše snů a prožívala to samé znovu a znovu.

Žluté šaty s tmavě modrými květy, slaměný klobouk s mašlí v barvě oněch květů, zlaté vlasy, které na hlavě svítily jako svatozář, stále ty známé kaštanové oči a v ruce proutěný košík plný lučního kvítí. To jsem byla já. Bílá rozhalená košile, lehké kalhoty, husté vlasy v barvě hořké čokolády, lesní oči prozářené sluncem, lehce opálená kůže a nejkrásnější úsměv na tváři. To byl on. A za námi se tyčil kamenný dům s číslem 1398. Vypadali jsme tak šťastně a zamilovaně. Byli jsme okouzleni životem.

Jenže okouzlení nevydrží navždy. Všechna kouzla mají omezenou platnost. Po datu spotřeby už vám budou k ničemu a můžete se snažit sebevíc. Čarování záleží na vnitřní síle jedince. Avšak pokud duše umírá, není naděje dalšího zítřka. Vždy jsem věděla, že láska bolí. Jenomže nic na světě mě nedokázalo připravit na chvíli, kdy se dvě srdce spojená láskou navždy rozpojí. Nikdo mě nedokázal připravit na pouhopouhé přežívání po skutečném životě. A tak jsem jen zavřela své oči před světem a čekala, až se do mé duše dostane světlo a temnota opadne.

Tančili jsme v Lokti, tančili jsme na sokolovském náměstí, tančili jsme na maturitním plese a v mých představách spolu budeme tančit navždy.

Jsou chvíle, kdy si přeji tak moc zapomenout. Chci zapomenout ta slova, tu bolest. Ale jde to? Jde zapomenout na svou první lásku? Vždyť to by přeci bylo, jako kdybych měla zapomenout na kus sama sebe. Zapomenout, kým jsem byla, to nelze. Nelze předstírat, že se věci nestaly a žít celý život ve lži.

Nechci, ne já nechci zapomenout. Nechci zapomenout na první tanec, první pohled do těch očí, první splynutí duše, těla, ale hlavně srdce. Chci si pamatovat toho kluka, který tak horečnatě vyprávěl o své knize, který se čas od času choval jako dítě, ale především nechci zapomenout na rytíře, který dobyl mé srdce a dal mi všechnu lásku světa.