Šepotání

Bezmoc, tu znám již od čtyř let. Potlačování, tím celý život žiji. Mlčení, můj věčný nepřítel. 

Černá ovce rodiny, taková jest má úloha. Celé ty roky snáším všechny ty nudné a sebestředné řeči, které vychází z jeho úst. Celé ty roky snažím držet svá ústa pevně zavřená. Avšak k čemu to vlastně je, pokud člověk není připraven zahalit se do bílého mundúru bláznů? K čemu je takzvané rodičovství, když slouží k pouhému vychloubání se před dámskou společností? K čemu je všechna ta letitá přetvářka? K ničemu. 

Vždy jsem byla až příliš upřímný člověk, nemám totiž v povaze přílišné klamání lidí. Jenomže posledních pár let bylo neuvěřitelně těžkých. Smrt. Dospívání. Zodpovědnost. Osamocení. Nikomu bych nepřála tohle všechno v šestnácti letech zažít. Není nic horšího, než když si váš rodič s vámi vymění svou roli, namísto toho, aby se postavil vlastnímu egu a snažil se být lepším člověkem. Všechna ta samolibost a povýšenost je pěkně stupidní a k smíchu. 

"Ty víš, že pro mě nikdy nebudeš na prvním místě. To jediné, co ti mohu dát, je vzdělání." vyhodil svá slova jen tak do vzduchu a mně se v tu chvíli chtělo vyskočit z auta a navždy zapomenout jeho hlas.

Nikdy jsem netušila, že by mě něco mohlo tak moc zasáhnout a zabít ve mně všechnu naději, kterou jsem v sobě nashromáždila. Roky jsem se snažila najít v sobě tu dívku, kterou ve mně nikdy neviděl. Jenže ona nikdy neexistovala a nikdy nebude. Nikdy nebudu schopná s naprostou jistotou odpovědět na jeho otázky typu: "Hele vidíš tamhletoho černého ptáka? Nevíš, co by to mohlo být?" či "Tohle jste se ve škole neučili? Ty to nevíš?". V zeměpisu jsme opravdu za ty roky nikdy neprobírali podrobnosti o krajině na Sibiři. Ani jsme nestudovali všechny možné druhy ptáků, kteří žijí u nás v ČR. Ještě si to dobře promyslím, ale domnívám se, že můj další dárek k příštím narozeninám bude encyklopedie ptactva, to by mohlo zabrat. 

"Teď se nediv, když budu utíkat za ní, když už nikoho jiného nemám."

Když tento článek sepisuji, probouzí se ve mně všechen ten vztek za necelých 16 let mého života. Je pro mě strašně těžké dojít ke klidu a k usmíření. A myslím, že toho nikdy nebudu schopna. Nějak se prostě nedokážu smířit s tím, že jsem nikdy neměla rodiče, že tu pro mě nikdy nebyli. A směšné je, že zatímco oni mě místo utěšování zesměšňovali a obviňovali z prahnutí po penězích, já jsem celou tu dobu chtěla jen jejich lásku a pochopení. Chtěla jsem mít mámu, které bych mohla říci všechno, řešit s ní ty obvyklé věci, jako jsou kluci, první menstruace, první láska a všechny ty ostatní věci, které holky probírají. Chtěla jsem mít tátu, pro kterého bych byla jeho "malá holčička" a pro kterého bych znamenala jeho celý svět (celý pochopitelně a hlavně reálně asi ne, ale víte, jak to myslím). Prostě jsem chtěla mít rodinu. A místo toho jsem celé ty roky jen vzdorovala jejich představě o "dokonalé" dceři a snášela jejich vzájemnou nenávist. 

"Chtěla jsem, aby se mé děti měli lépe, než já. Byly jsme tři holky, máma a babička. Táta pil a neplatil."

Přesně tuhle větu mi babička pověděla před pár týdny. Chtěla pro své děti lepší život, než měla ona sama. A nechceme to snad i my ostatní? Mít děti je velká zodpovědnost. Znamená to, že už jste dost vyspělí na to, abyste svá moudra mohli předat další generaci. Jenomže rodičovství není jen o materiálním zabezpečení, což v dnešní době je celkem znatelný jev, bohužel. Rodičovství je hlavně o lásce a pochopení. Každé dítě potřebuje lásku. Protože, co bychom to byli za lidi, pokud bychom neuměli milovat druhé? Jak bychom vůbec mohli stvořit nový život bez toho aniž bychom při jeho vzniku cítili lásku, hrdost a pochopení? 

Avšak v mém případě je tomu jinak. Mám pocit, že se minulost opakuje. Oni dělají stále ty samé chyby a nevnímají je, nesnaží se je napravit nebo jim předejít. Přála bych si říci s naprostou jistotou, že taková nikdy nebudu, ale nemohu. Nikdy nevíme, co si pro nás osud přichystá. Jen doufám, že svému dítěti dám všechnu lásku, která ve mně je a nebudu jí šetřit. 

Na závěr bych chtěla říci, že nepíšu tento článek, proto abych někoho poučovala o výchově a rodičovství. Pravdou je, že to ze sebe potřebuji všechno dostat, než se z toho dočista zblázním. Říci nahlas té pravé osobě to nemohu. Dříve jsem si psávala deník, ale poslední dobou mi ani to nepomáhá. Možná, že zjištění, že mé myšlenkové pochody někdo čte, mi dodává odvahu být otevřenějším člověkem a snažit se bojovat za sebe sama. Už se nebudu bát...