Samota

Už jste se někdy v životě cítili osamocení, i když okolo vás byly hotové davy lidí? Něco vám povím. Takhle já se cítím celý svůj život...

Jasně,  když jsem byla malá tak tu byli rodiče. Jenže opravdu tu byli? Když se dívám na své fotky z dětství, tak tu lásku vidím, avšak kde je teď? Vlastně si moc svých pozitivních pocitů k rodičům z dětství nepamatuji. Pamatuji si jen rozzuřený výraz matky, když mě mlátila bambusovou tyčí od kytek. Pamatuji si tu bolest a všechny ty fialové modřiny a pohledy prarodičů, když je uviděli. A taky si pamatuji, jak si mě pár minut na to, co mě nechala plakat v pokoji, tiskla k sobě na židli v kuchyni a na znamení omluvy mi pekla moučník. Tak to dělávala pokaždé. Nejdříve výprask, potom omluva. To jsem byla tak moc špatná, že jsem si všechnu tu agresivitu zasloužila?

Když se v mých čtyřech letech rodiče rozvedli, nechali mi dva fotoalbumy. Na jedné fotce sedím s otcem na saních a oba dva vypadáme tak šťastní, na další mě má v náruči a oba s brýlemi na očích se tak přirozeně a nenuceně smějeme. Cítím neskutečné a bolestivé prázdno v sobě samé, neboť vím, že tento ani jiný podobný šťastný okamžik už nikdy znovu nezažiji. 

Zrovna včera jsem probírala své staré lékařské záznamy z dětství, vysvědčení ze základní školy a fotografie z první třídy. Tenkrát jsem vypadala tak nevině, vlastně nevině vypadalo všechno. A dnes? Dnes se všechno proměnilo v pouhopouhý prach, po kterém už není památky. 

Rodiče? Nemám. Rodina? Nefungující. Přátelé? Ti snad už ani neexistují. Láska? Ta je všechno, co mám.

V záznamech od dětského psychologa stálo: Sociální vztahy navazuje dobře, při zatížení se neklid projevuje více, infantilní, matku by ráda vídala a chodila s ní na procházky, bere dobře otce i jeho manželku. 

Jenže co se se všemi těmi lidmi vlastně stalo? Manželka, už není. Otec, třetí manželka v řadě. Matka, beznadějná. Já, dívka, které se sociální vztahy každým dnem tenčí, neklid cítí jen ve své duši, matku nevídá již několik let, otce a manželku téměř nepoznává. 

Bitch. Keiny. Kotě. Dee. Martin. Zrzek. Hulk. Adri. Aleš. Přátelé?...

V mém životě existovalo několik etap, které se stále střídaly. Někdy jsem často chodila ven a byla mezi lidmi. Jindy zase nastal čas, kdy jsem chtěla být jen sama a ztrácet se ve světě knih. A potom jsem se zase snažila znovu socializovat. A teď? Teď jsem zrovna ve fázi, kdy jsem z poloviny nedobrovolný asociál. Přátelství z minulosti nevydržela a nová je těžké vytvořit. Někdy si říkám, že jsem se měla narodit v jiném století. Mám pocit, že mezi "dnešní lidi" vůbec nezapadám. Mé názory se od mých vrstevníků dost liší a stejně tak i styl života. Netrávím každé páteční večery někde v baru nebo na diskotéce. Nepiji, nekouřím, nedroguji. Jo a taky nesportuji. Místo toho se raději uvelebím s knihou v bezpečí domova. Miluji sledování historických seriálů v angličtině a deprese řeším psaním. Zbožňuji hudbu 80. a 90. let namísto toho, abych poslouchala "český rap", který je o ničem a třeba takovou Š. poslouchají 12 letý děcka, což mi připadá dost nevhodné. Takže o čem dnešní svět vlastně vůbec je? O chlastu, drogách a hlavně o penězích...

Otázkou však zůstává, jak má takový narušený podivín jako já, přežít ve světě, jako je tento...