Rodina jako sen

Mým největším snem byla vždy rodina. Rodina, kterou já jsem nikdy neměla. Zároveň to však byl i můj největší strach. Strašně moc jsem se bála, že budu jako moji rodiče. Měla jsem strach, že nebudu své dítě/děti dost milovat. Když jsem čekala Zoe, často jsem mívala deprese. Až moc jsem přemýšlela, ostatně jako vždy. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená stát se matkou, i když jsem po tom vždy toužila. Nebudu lhát, rodičovství není lehké. Ale ta láska? Ta je pro mě tak přirozená a obrovská. Nikdy jsem nic takového necítila. Je to úplně jiné, než láska k partnerovi. Vím, že bych pro své dítě udělala naprosto cokoliv, aby se v životě mělo dobře. Každý den jsem za svou dceru tak moc vděčná. Další dílek zapadl do skládačky. Ale poslední kousek chybí. A ten poslední dílek nosím už nějaký ten měsíc pod srdcem. A jsem tak moc šťastná. Strach tu pořád je, ale snažím se ho co nejvíce upozadit. Pozitivní myšlení nikdy nebylo mou přirozeností, ale bojuji s tím zatím docela obstojně. Budeme mít dvě děti. Úplně mě to hřeje na duši.

Byla jsem ještě na základní škole, když jsme se kamarádem bavili o našich snech. Vím, že můj sen bral jako prostou  samozřejmou věc. Vždyť je to přeci naprosto normální věc, že se dva lidé nakonec vezmou a mají děti. Ale pro mě to nikdy nebyla samozřejmost. Věděla jsem, že pokud se někdy vdám, bude to navždy. Jasně, možná to na někoho působí naivním dojmem, ale já jsem to tak vždycky vnímala a cítila uvnitř sebe. Nikdy jsem netoužila mít v životě více partnerů, abych objevovala a užívala si předtím než se vdám. Já chtěla objevovat a užívat si s jedním jediným člověkem. Chtěla jsem s ním vytvořit láskyplnou rodinu. Zestárnout a zmoudřet s ním. Po ničem jiném v životě netoužím. Když mám svého L. a své děti, tak mám všechno na světě. Můj malý soukromý vesmír. Děkuji, děkuji tam nahoru, že mé přání bylo vyslyšeno. Nikdy nepřestanu být vděčná. Jsem plná lásky.