Prolog

Po dlouhých úvahách jsem se rozhodla uvěřejnit malou ochutnávku ze své tvorby, o které ví jen málokdo. Již před několika lety jsem se rozhodla napsat knihu, která se nebude rovnat ničemu, co jsem doposud četla. I mě samotnou překvapilo téma, o kterém chci psát. Vždy jsem četla pouze young adult, fantasy, pár detektivek a sem tam milostné a erotické romány. Zprvu mě šokovalo zjištění, že nejsem schopna psát o ničem radostném. Mé srdce touží psát o odvrácené straně života, o věcech, které lidi mnohdy děsí. Násilí, alkoholismus, sex. To jsem já a mé psaní.

Prolog

Na starých oprýskaných hodinách v mém malém a stísněném pokoji, právě odbily dvě hodiny. Za čtyři hodiny se vrátí Emil a Debora. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a hbitě jsem nadzvedla zpuchřelou matraci své postele. Vytřeštila jsem oči v úžasu jako vždy a hbitě sáhla po prvním časopisu navrchu. První vydání letošního roku, jak skvostné. Četla jsem ho snad stokrát, ale i tak jsem se ho pořád nemohla nabažit. Vždycky jsem měla slabost pro historii. Toto vydání pro mě bylo však zlomové. Byla to má prvotina, jediné čtení, na které mi zatím nepřišli. Pěstouni mi vždy zakazovali jakékoliv čtení, ať už to byly časopisy nebo knihy. Avšak časopisy byly tenčí, a tudíž se daly snáze schovat před slídivými pohledy cizích očí.

           Zrovna jsem byla ponořená do čtení článku o starověkých civilizacích, když v tom se dveře mého pokoje prudce otevřely a narazily o zeď, ze které se sesypala další část omítky. Ve dveřích stál hromotluk Erik a za ním se schovávala o hlavu menší Rebeka. Erik byl o 2 roky starší než já. Rebeka byla jen o 1 rok mladší než já. Mně bylo patnáct. Těkala jsem mezi nimi zmateným pohledem a snažila se z jejich tváří vyčíst cokoliv, co by mi pomohlo identifikovat důvod jejich náhlého příchodu. Jenže v dalším okamžiku se v Erikově výrazu objevila známka hněvu. Podíval se na moje ruce, i když ho spíše zajímalo to, co v nich držím.

         ,,Ty mrcho, dej to sem. Víš, co říkali máma s tátou!" ihned byl v pohybu a rychlým krokem se ke mně blížil. Nevěděla jsem, co mám dělat. Začala jsem panikařit. Zastrčila jsem si časopis pod košili a zkřížila si paže na hrudi v obraném gestu. Uvnitř jsem se začínala třást strachy. Erik se zastavil přímo přede mnou a vlepil mi facku, načež mě surově popadl za ruce a rozpletl mi je. Potom se na mě hladově vrhl. Jedním trhnutím mi roztrhl všechny knoflíčky, které držely košili pohromadě. Nechápala jsem, co dělá. Začala jsem se bránit.

          ,,Ty bezhlavej idiote, dej ze mě ty svý špinavý pracky pryč!" zakřičela jsem mu přímo do tváře. Běsnila jsem vzteky. Co si to vůbec dovoluje na mě šahat. Byla jsem zvyklá na domácí násilí a šikanu, ale nikdo mě nikdy neobnažil. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se najít vnitřní klid, jenže v tom mi Erik vytrhl časopis, odhodil ho pryč a začal mi svlékat košili a další kusy mého ošacení, které během pár chvil skončily pohozené na zemi. Potom stočil svůj pohled k Rebece a hlavou jí pokynul, aby šla k němu. Oba měli ve tvářích chladné a zlověstné výrazy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem, jak se proti nim mám bránit. Začala jsem sebou házet a kopat kolem sebe nohama, jenže Erik mě za nohy popadl a svým tělem mě přišpendlil k posteli. Rebece se v rukou objevil provaz. Byl připravený speciálně pro mě. Proboha, proč zrovna já jsem musela mít tu čest? Snažila jsem se dostat z Erikova sevření, ale bylo to marné. Byl příliš silný. Nedokázala bych se mu ubránit, ani kdybych sebevíc chtěla. A tak jsem se přestala bránit.

       Rebeka mi přivázala ruce k posteli a Erik se nade mnou sklonil již s rozepnutým poklopcem u kalhot. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mi něco takového vůbec mohlo stát, ale asi jsem měla. Mělo mě to napadnout, jenže takovéhle věci člověka prostě jen tak nenapadají. Věděla jsem, co přijde. Už se to blížilo. A najednou jsem v sobě ucítila ohromnou bolest. Ve vzduchu se vznášel železný pach krve. Podívala jsem se dolů a zjistila jsem, že ta krev je moje. Spousta krve. Bral si mě tak divoce a surově, naprosto bez emocí. Rebeka se na to všechno dívala z povzdálí. Stála u zdi, o níž se líně opírala. Vypadala, jako že se velice nudí. Její výraz stál za to. Po tvářích mi tekly horké slzy plné bolesti. Už jsem se na to nemohla dál dívat. Zavřela jsem oči a tiše čekala, až to skončí, jenže Erik asi v nejbližší době skončit nehodlal. Dál si mě bral a tvrdě přirážel. Nehty mi zarýval do ramenou a mačkal mi je tak bolestivě, že tam určitě budu mít za pár hodin viditelné modřiny. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla bolestí.

          Po pár útrpných minutách k nám přišla znuděná Rebeka a položila bratrovi ruku na rameno. Tím mu dala najevo, aby přestal. Chtělo se mi plakat úlevou. Jenže Erik jen stěží přikývl a potom mě Rebeka začala mlátit snad do všech částí mého těla. Bože, já tu umřu, řekla jsem si v duchu. Protože já jsem umírala. Část mě opravdu umřela, když mě Erik znásilnil. Rebeka do mě dál bušila pěstmi a potom v jedné jediné vteřině náhle přestala. Z nočního stolku sebrala velký kuchyňský nuž, který se ve světle hrozivě zablýskl. Byla jsem hrůzou bez sebe. Tohle je můj konec. Můj osamělý konec. Naposledy jsem se nadechnula, zavřela oči a v hlavě se mi vynořila vzpomínka na mou maminku a tatínka, na mé šťastné a tolik milující rodiče, mrtvé rodiče. A najednou jsem už nebyla sama. Byli se mnou oni. Usmívali se na mě a dodávali mi pocit bezpečí. Jenže realita byla jiná.

         Rebeka se ke mně přiblížila s nožem v ruce a potom mi přeřízla provazy. Chvíli jsem zůstala nehybně ležet a bála se otevřít oči. Ale potom jsem si opět vzpomněla na svého otce. V hlavě se mi vynořila vzpomínka na chvíle, kdy mě s sebou brával na střelnici a já se dívala jak zbraní zasahuje jeden střed za druhým. Před nějakým časem jsem v krabicích na půdě, kam mě Emil nesmírně rád za trest zavíral klidně i na několik dní, našla starý a otlučený revolver. Našla jsem k němu taky pár kulek. Nikdy jsem ze zbraně nestřílela, ale doufala jsem, že kdyby na to náhodou jednou došlo, že to dokážu. Rukou jsem poslepu zašmátrala pod polštářem, dokud jsem v ruce neucítila chladný kov smrtícího nástroje.

           Pozorovala jsem Rebeku, která se čelem opírala o protější stěnu a zhluboka dýchala. Pozorovala jsem Erika, který se nade mnou opět tyčil s nepřítomným výrazem ve tváři. Vnímala jsem každý jeho nádech, výdech, každý záškub jeho těla. Najednou jako by procitl a jeho oči se zavřely a zase otevřely. Nebylo v nich ani stopy po lidskosti. Jeho tělo se opět pohnulo. Byl ve mně, znovu. Jeho tempo bylo stále divočejší a doteky byly stále drsnější a bolestivější. Byl netvorem, který si bral, co chtěl a kdy chtěl. Byl krutým násilníkem. A já jsem se díky němu stala vražedkyní. Už jsem to nedokázala dál snášet. Věděla jsem, že pokud něco okamžitě neudělám, tak zemřu. Věděla jsem, že mě budou bít, mučit a znásilňovat až do konce mých dní. Mé tělo zaplavil klid. Ucítila jsem Erikův poslední záškub následovaný hlasitým vzdechem. Stále byl ve mně, když jsem zamířila a vystřelila. Vystřelila jsem jednou. Vystřelila jsem podruhé. Jsem vražedkyně.