Pátý střípek: Živoucí Persefona

Život poznamená každého z nás. A temnota si jednoho dne přijde pro nás všechny. Smutné je, že není žádné my, žádné nás. Neboť já sama jsem branami temnoty prošla již velice dávno.

Přišla ke mně pomalu a zcela nevinně. Škoda té divoženky, která sklonila svou hlavu před bohyní podsvětí, před mocnou Persefonou. O její existenci jsem věděla odjakživa. Cítila jsem ji v sobě. Ale její pravé ztělesnění jsem poznala až po čtrnáctém roce svého života. Pravé poznání totiž nebylo ani trochu nevinné. Začalo to "krádeží" mobilního telefonu a skončilo to "krádeží" mého srdce. Stačil jediný pohled do jejích démonsky hříšných očí a věděla jsem, že tato dívka mi převrátí život vzhůru nohama. A tak se taky stalo.

O pár měsíců později už jsem si nedokázala svůj nuzný život přestavit bez její přítomnosti. Odvrhla jsem kvůli ní svou nejlepší přítelkyni a vřele jsem vkročila do přívětivé a lákavé náruče temnoty. Vítala jsem ji, vzývala jsem ji. Dny ubíhaly a pouto mezi námi se zdálo být věčné.

Probuzení, bylo to jako z mrtvých vstání. Probouzela ve mně to nejhorší. Na světlo vyvstala má stinná stránka a já se nebránila. Šla jsem vstříc nekonečné tmě. Mé city jakoby náhle zmizely, ale čas od času se v mém nitru strhla taková bouře emocí, až jsem zapomínala dýchat.

Dělala jsem špatné věci. Ubližovala jsem lidem. Ničila jsem všechno okolo sebe, ty, kteří mě dokázali mít dokonce více, než jen rádi. Všechny jsem zasáhla svým jedovatým šípem a ani jsem při tom nemrkla. A ona tu stále byla. Stála věrně při mně. Byla mým bezpečným útočištěm. Útočištěm uprchlíků. A to já jsem byla. Utíkala jsem před rodinou, před bolestí, ale hlavně jsem utíkala sama před sebou. Protože s ní jsem se cítila svobodná. Protože v její přítomnosti se všechna ta bolest najednou vytratila. Nebyla jsem už tou zlomenou Iren, neboť z ní zbyl jen pouhý stín toho, kým bývala.

Byly dny, kdy jsem nedokázala sklopit svůj zrak a utišit svou hladovou zvědavost, a tak jsem jen nehnutě stála a prohlížela si ji z dálky. Snažila jsem se odhalit všechna její tajemství. Byla pro mě záhadou. Nutila mě neustále přemýšlet. Nedala mi spát. Její tvář jsem měla stále před sebou, nedokázala jsem ji nechat jen tak zmizet.

Chvíli strávené v její přítomnosti pro mě znamenaly mnohem víc, než jsem si vůbec dokázala tehdy představit. Tenkrát jsem nedokázala říct, že ji mám jen ráda, protože tomu tak nebylo. Milovala jsem ji. Dnes už nedokáži s jistotou říci, jaký druh lásky jsem v ten čas cítila, ale věděla jsem, že pro mě znamená všechno. Byla jsem stínem políbená.

Nikdy nebudu litovat toho, že jsem ji potkala, neboť bez ní bych dnes nebyla taková, jaká jsem. Bez ní by mě kousek chyběl. A i přesto, že jsme si navzájem nejednou ublížili, navždy zůstane ukryta v mém srdci. Vždy tam pro ni bude místo. Vždy.

Ve tváři skví se čirá hrůza.

Tma se znovu probouzí.

Ledovými rty dotkla se jí múza

a tělo proti žáru zoufale se vzpouzí.

Tyto verše naprosto popisují jeden jediný okamžik, kdy má mysl utichla natolik, že na míle daleko nebylo slyšet nic jiného, než tlukot našich srdcí.