Okno do duše

Dnes jsem se rozhodla recenzovat knihu Moře klidu od Katji Millay. Každý z nás má osudovou knihu. Knihu, u které má pocit, jako kdyby v ní byla ukryta jeho vlastní duše. Svěřím vám tajemství. Tohle je ta má, osudovka. Okno do mé duše...

Kniha pojednává o životě, lásce, vzletech a pádech hlavní hrdinky Emilie Wardové. Emilia žila život talentované pianistky, která si snažila plnit své sny. Jenomže potom jí ten život někdo vzal a nic už nebylo jako dřív... V jednu chvíli přemýšlela o dokonalosti svého hudebního umění a v té druhé její mysl obestřela nekonečná tma. Emilie Wardová potkala smrt...

Josh Bennett. Všichni znají jeho příběh. Nejde zapomenout. Zdá se, že ti nejbližší, které Josh měl, byli odsouzeni k jistému zániku. Život prodchnutý smrtí. Smrt, tichý společník, který Joshe provází životem. Drew, věrný přítel. Nastya, holka, která se nesmazatelně zapíše do Joshova srdce. Jenomže co až Josh pozná Emilii?

Nastya Kashnikovová. Emilia Wardová. Josh Bennett. Začíná hra na pravdu. 

Žiju ve světě bez kouzel a zázraků. Ve světě, kde nejsou jasnovidci ani nadpřirozené bytosti, žádní andělé ani superkluci, kteří by tě mohli zachránit. Ve světě, kde lidé umírají, hudba se rozpadá a věci jsou na nic. Váha reality mě mačká k zemi tak silně, že si některé dny říkám, jak je možné, že jsem vůbec schopna se zvednout na nohy a jít.

Nemůžu si pomoci, ale tahle kniha mě pokaždé, co ji čtu znovu a znovu, dostává stále víc a víc. Všechny ty "Nastydatčiny" myšlenky jsou téměř jako mé vlastní. Jasně, mě sice nikdo nezmrzačil a ani jsem na několik chvil nezemřela, ale psychické následky si ponesu po celý život stejně jako Emilia. Ztracené duše, které hledají cestu ven na světlo, neboť bloudí ve své temnotě...

V den, kdy si Emilia na všechno vzpomněla, přestala Emilia Wardová existovat. Její ústa se uzamknula a klíč k osvobození může najít jen sama Emilia. V tu chvíli se zrodí Nastya Kashnikovová. Nastya, vzkříšená. Nastya se rozhodne utéct a přestěhovat se k tetě Margot. Margot zařídí Nastye přijetí na místní školu a Nastya začíná nový život. Margot stále pracuje a tak je Nastya sama doma, kde se většinu času nudí. Ráda peče, neboť miluje sladké. Jejím koníčkem je hledání zajímavých jmen a jejich významu. Útěk z reality jí nabízí pravidelné běhání. Když jde jednoho večera Nastya běhat ani ve snu by ji nenapadlo, že její nohy si najdou cestu právě k  tomu podivínovi, kterého tuhle viděla sedět o samotě na lavičče na školním nádvoří. Od začátku je však jasné, že mezi Nastyou a Joshem je víc, než jen pouhé kamarádství. Cítí se s ním svá a v bezpečí. A i když Nastya ještě v tu chvíli netušila, že právě Josh Bennett bude tím, komu prozradí všechna svá tajemství, já jsem to věděla už dávno. Ano, děj byl sice trochu předvídavý, ale to neznamená, že by kniha kvůli tomu ztratila na zajímavosti. Kniha je vlastně taková zpověď Emilie Wardové/Nastydatky, která kousek po kousku odkrývá svou minulost a otevírá svou duši i srdce lásce, kterou ztělesňuje Josh Bennett. Jak říkám, okno do duše...

S kteroukoli jinou holkou by asi stačilo zahrát si na hodného, obejmout ji a položit si hlavu na její rameno. Je to laciné, ale funguje to. Aspoň to tvrdí Drew. Ale mám strach, že v tomhle konkrétním případě by výsledkem bylo jedno z následujících dvou: buď proud nových nadávek, nebo koleno v mém rozkroku. Vsadil bych na to koleno.

,,Mám ráda zmrzlinu a ty nikdy žádnou nemáš. Když jsem dlouho bez zmrzliny, dějí se špatné věci," říká trochu klidněji.

,,A jsi si jistá, že to bude stačit?"

,,Polib si prdel."

,,Možná by sis mohla hned jednu otevřít," navrhuju.

A taky že jo. Až na to, že neotevíráme jednu, ale všechny čtyři a jíme zmrzlinu přímo z krabic na starém konferenčním stolku u gauče.

Co se týče stylu, kterým je kniha napsána, nemám co vytknout. Je prostě a jednoduše čtivá (místy taky dost zábavná), a pokud se čtenář chce dozvědět celou pravdu, musí číst až do konce. Postavy jsou mi sympatické. Líbí se mi jejich ostrý jazyk. Nastya, Josh i Drew říkají věci přesně tak jak jsou a nezaobalujou je zbytečnými žvásty okolo. V knize je také celkem dost sprostých slov, ale nemyslím si, že by byly rušivým elementem, spíše naopak. Nespisovné či vulgární výrazy příběh skvěle okořenily, takže pak nemáte pocit, jako byste jedli nedochucenou polévku. Nic nechybí. Všechno je jak má být.

,,Miluji tě, Sluníčko," říkám jí, než ztratím odvahu. ,,A je mi úplně jedno, jestli to chceš, nebo ne."

Cítím teď v sobě tolik emocí. Bolest, smutek, ale zároveň i vděčnost a hlavně moře klidu. Přemýšlím, jak správně napsat všechno, co chci světu sdělit, avšak nemohu najít ta správná slova. Nevím zda mám plakat nebo se smát. Obojí ovšem štěstím. Asi bych jen chtěla říci, že tato kniha přesně popisuje útrapy života, které mnozí z nás zažili, zažívají a nebo možná někdy v budoucnu zažijí. Tedy ne, že bych to někomu přála. Jen jsem prostě realista a sama jsem na to dno už několikrát spadla. Jde jen o to najít v sobě sílu se zvednout. S tím nám nemůže nikdo pomoct. Uzdravit se musíme sami. A stejně tak, jako to věděla Emilia, tak i já vím, že je to dlouhá a náročná cesta plná vzletů a pádů. Avšak, když na té cestě potkáte někoho, o koho se můžete opřít a jít ruku v ruce s ním, máte skoro vyhráno. Jen skoro...