Kapitola 6.

O tři roky později

Je to tady. Den D. Týdny jsem se na tento okamžik připravovala. Zjišťovala jsem si detaily, srovnávala jsem si to v hlavě. Nebylo pro mě jednoduché všechno zase opustit. Ačkoliv jsem to neplánovala, vytvořila jsem si tu nový život. A musím přiznat, že pár lidí mi skutečně přirostlo k srdci. Zejména jeden člověk. Alexej.

 
Věděla jsem, že je to nevyhnutelné už ve chvíli, kdy jsem spatřila první slova dopisu. Někdo si dal tu práci a vypátral pro mě potřebné informace k dopadení vraha mých rodičů. Před očima jsem měla temno. Ponořila jsem se hluboko do sebe a vyklidnila se. Potřebovala jsem jasně uvažovat. Už asi po sté jsem si v hlavě zopakovala všechna slova z dopisu. Srdce mi bylo jako o závod, když jsem na papír psala svá poslední slova rozloučení pro Alexe. Děkovala jsem mu za všechny naše společné chvíle, a že jich bylo. Doufala jsem, že nebude smutnit moc dlouho. Koneckonců jsem mu nikdy nedávala plané naděje. Vždy jsme spolu o všem mluvili velice otevřeně. Věděl, že se nechci vázat. Nemohla jsem pro něj být tou, kterou potřeboval. Nemohla jsem být jeho životní partnerkou a matkou našich dětí. Byla jsem nespoutaná. Byla jsem rozbitá, tak moc bolavá.

Dopsala jsem svůj vzkaz, pečlivě ho uložila do obálky a dívala se jak zmizel ve schránce. Nasedla jsem do svého zbrusunového žihadla a vydala se vstříc náročným zítřkům. V autě mi dělal společnost zpěv Lany Del Rey. Nebyly to radostné písně. Jejich tóny odrážely všechny mé bouřlivé emoce. Vlny oceánu se zvedly, aby se vzápětí roztříštily o mohutné kameny, které pro mě představovaly obranné hradby.
Jela jsem již něco přes hodinu, když mi navigace zahlásila, že jsem dojela do cíle. Tak a byla jsem tady. Ve městě, kde se ukrýval vrah mých rodičů.

Slečno Ellin,
ano, přesně tak, vím, kdo jste. A ujišťuji vás, že nikdo další se pravdu o vás ode mě nedozví. Píši vám, jako váš soukromí detektiv, kterému na stole přistál velmi zajímavý případ. Případ malé nevinné holčičky, které byli zavražděni rodiče. Sám jsem již odkryl značnou část celého příběhu. Avšak upřímně si myslím, že právo dočíst příběh až do samotného konce, náleží pouze vám. Ale nebojte se, pomůžu vám. Tady je má nápověda:

Podbořany. Kostel. Valerián. Sourozenci.

Přeji vám úspěšný lov.

Jo, mé soukromé očko, které jsem si najala na vypátrání vraha mých rodičů, má opravdu zvláštní druh humoru. Odemkla jsem mobil a zkontrolovala zprávy a hovory. Nikdo se po mně nesháněl. Ale proč by taky měl. Neslehla se po mně zem. Pořád jsem byla Eris. Nemusela jsem znovu lhát o své indentitě. Normálně jsem v práci podala výpověď. Kolegům jsem nakecala, že jsem změnila názor a chci žít poklidný rodinný život na maloměstě. Fakt mi to uvěřili. Ti tupci.

Mrkla jsem na hodinky. Už byl čas. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcátka, uhladila si splývavé šaty ve smaragdově zelené barvě a zamířila přímo ke vchodu do městské knihovny. Byla jsem nervózní? Popravdě jsem neočekávala, že by mě nepřijali. Udělala jsem si dostatečný průzkum, přečetla nespočet důležitých knih a navíc jsem měla své tajné zbraně. Vkročila jsem do budovy a nasávala do sebe první dojmy. Budova byla nově zrekonstruována za pěkný balík peněz. Jo, tady se někdo plácl přes kapsu. A musím uznat, že výsledek byl velmi působivý. Moderní, útulné a krásně prosvětlené. Zastavila jsem se u pultu, kde mladá, řekla bych tak třicetiletá knihovnice zrovna obsluhovala vášnivého čtenáře, vzhledem k hromadě knih, které měl před sebou. Knihovnice vypadala opravdu roztomile. Možná to bylo záplavou medu v podobě vlasů, které se jí ve vlnách kroutily kolem kulatého obličeje a končily těsně nad rameny. A nebo to možná bylo jejíma vřelýma očima. Jejich oříšková barva skvěle ladila s širokým a upřímným úsměvem. Všechno na ní vypadalo tak roztomile a přitom žensky. Výškově jsme si byly dost podobné. Avšak mé tělo oplývalo výrazně oblými křivkami. A když jsem uslyšela její zvonivý smích, musela jsem se sama pro sebe usmát. Dlouho jsem nepotkala někoho už od pohledu tak milého. Hotové sluníčko.

,,Ještě jednou vám moc děkuji za všechny ty knihy a vaši ochotu, Selino. Brzy na viděnou." Rozloučil se vášnivý čtenář. Otočil se k odchodu a jeho zrak náhle spočinul na mně. Zarazil se a zůstal na mě civět. Jeho obočí vyletělo vzhůru a já pohledem sklouzla k jeho ústům. Ach bože, ta jeho ústa. Zajímalo by mě, jak líbají. Navlhčila jsem si rty a pokračovala v průzkumu. Měl ostře řezané rysy, tváře mu zdobily vousy. Ale ty jeho modré oči. Byly tak světlé. Když jsem se do nich zadívala, náhle jakobych se ponořila do zamrzlého ledového jezera. Stahovaly mě pod hladinu a lákaly mě k sobě jako sirény námořníky uprostřed nekonečného oceánu. Byla jsem ztracená. Byla jsem uchvácená jeho krásou. Blonďaté vlasy mu poletovaly kolem hlavy jako svatozář. A to jeho tělo. Jednoznačně byl o několik čísel vyšší než já. Široká ramena, svalnaté nohy, krásné ruce. Panebože, šla jsem z něj do kolen. V duchu jsem slintala blahem. Já vím, jsem nemožná.

,,Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo přečetl tolik knih." poznamenala jsem s úsměvem.
,,Možná to bude tím, jakými muži se obklopujete." pálil ostrými. Vysmíval se mi. Hm, to jsem upřímně vůbec nečekala. No co, jsem člověk, který má rád přímost. Už už jsem se nadechovala k odpovědi, když v tom se do našeho rozhovoru vmísila mladá knihovnice.
,,Dobrý den, vy musíte být určitě slečna Taranová. Mé jméno je Selina Taliová a pracuji v oddělení beletrie. Natanaeli, dovolte mi, abych vám představila naši novou knihovnici. Čekali jsme na vás jako na boží smilování." Selina zřejmě vůbec nezaznamenala napětí, které mezi námi viselo. To, že mě oficiálně představila jako jejich novou knihovnici mi vlastně ulehčilo práci, neboť se zdálo, že se žádný pohovor zřejmě konat nebude. Zdá se, že online pohovor, který jsem podstoupila před dvěma týdny byl pro ně dost přesvědčivý a uspokojivý.
,,Tak to mě v tom případě velice těší. Jsem učitelem dějepisu a českého jazyka na zdejší základní škole, takže se odteď nejspíš budeme vídat častěji. No, nic, za chvíli mi začíná hodina. Uvidíme se později. Přeji vám hezký zbytek dne, dámy." hodil si batoh plný knih na záda a během okamžiku zmizel. Dívala jsem za ním a přemýšlela o tom, co si počnu. Nepotřebovala jsem další komplikace. A v něm jsem viděla pro svou osobu jisté nebezpečí. Přitahoval mě a to se mě byť jen jedinkrát nedotkl. Byla jsem v hajzlu.

,,Slečno Taranová, určitě jste si všimla, že jsem vás ofiálně označila jako naši novou knihovnici. Doufám, že váš zájem o tuto pozici i nadále trvá. A proto bych se vás chtěla zeptat, zda jste si již dopředu našla nějaké ubytování. Protože pokud byste chtěla, v horním patře této budovy se nachází zaměstnanecký byt, který je prozatím nevyužitý. Pokud byste byla pro, mohu vám ho hned ukázat." Selina mě pozorně sledovala a zřejmě usoudila, že má odpověď je ano, ještě než jsem měla možnost ji vyslovit.

Byt byl opravdu nádherný. Skládal se z vkusně zařízené ložnice, obývacího pokoje, který byl propojený s kuchyní, koupelny a prostorné chodby. Na tohle nešlo říct ne. Zbytek dne mi Selina vysvětlovala náplň mé práce, seznámila mě s dalšími kolegy, provedla mě po celé knihovně a u toho všeho se nepřestávala stále usmívat. Byla opravdu energická a já jsem nechápala, kde se to v ní všechno bere. Její přátelská a milá osobnost si mě světe div se upřímně získala. Většina lidí jako byla ona by mi vší tou pozitivitou lezla pěkně na nervy. Netoužila jsem po společnosti ani po přátelství. Ale ze Seliny jsem měla pocit, že jí mohu věřit a kdykoli se na ni v případě potřeby obrátit.

Když jsem se konečně dostala zpět do svého nového bytu, byl už večer. Kufr jsem nechala ladem v chodbě a tašky s nákupem položila na jídelní stůl. Začala jsem vykládat jejich obsah a přemýšlela u toho nad dnešním dnem. Snažila jsem se nevzpomínat na setkání s Natanaelem, ale soustředit se na to, co mě v následujících dnech čeká. Nebyla jsem tu proto, abych si vybudovala nový život. Byla jsem na tajné misi. A doufala jsem, že z toho všeho nakonec vyváznu živá. Na to, co bude potom, až to všechno skončí, jsem nikdy nemyslela. Někdy se mi zdálo, jako kdyby žádné potom už být nemělo. Jo, nebyla jsem zrovna moc pozitivně smýšlející člověk. Raději jsem věci očekávala horší, než by mohly být. Bylo to tak pro mě lehčí, lehčí se s nimi vypořádat. Na bolest jsem byla zvyklá. Víc jsem si k sobě nepouštěla.

Byla jsem systematický člověk. Chaos v mém životě mě vnitřně zabíjel. A proto jsem zbytek večera strávila přípravami na další den. Připravila jsem lehkou večeři a navařila si oběd na několik dní dopředu. Mezitím jsem do zápisníku načtrla plán na dalších pár týdnů. Body byly následující:

1. Za žádnou cenu se nenech vyhodit!

2. Nevyspi se s přítelem!

3. Nezamiluj se do nepřítele!

4. Předvídej a vždy buď o krok napřed!

5. Přežij!

Jako poslední bod jsem se chystala napsat: Spi s očima otevřenýma dokořán! Ale na nesmysly jsem dnes už neměla náladu. Usínala jsem s pocitem prázdna uprostřed hrudi. Přesně tam, kde by mělo být srdce.