Kapitola 4.

O 9 let později

Promoce. Pět let těžké dřiny. Tisíce uběhnutých kilometrů. Hromada divokýho a nespoutanýho sexu. Dnes je všemu konec. Květiny, diplom a Samuel. Minulost.

Po promoci jsme jeli se Samem okamžitě domů. Chtěli jsme to oslavit. Jenomže náš druh oslavy nezahrnoval žádné alkoholické přípitky a slova chvály. Naše oslava spočívala v hromadě oblečení poházeném po zemi, zatímco se celým domem ozývaly hlasité steny naplněné rozkoší. 

Řekla jsem Samuelovi, že si jdu na chvíli zaběhat, ale lhala jsem. Potřebovala jsem pryč z domu. Potřebovala jsem být od něj na míle daleko. Nedokázala jsem si svou falešnou masku udržet moc dlouho. Nedokázala jsem v sobě potlačit všechny ty pocity, které se ve mně za ty roky, co jsem žila se Samuelem, uhnízdily. S ním jsem se jsem poprvé v životě zamilovala. Naučil mě, co je to láska. Ukázal mi jí. Zahořel jí. Spálil mě jí. Hořela jsem jako tisíce sluncí. Smrtící obr.

Usadila jsem se na velkém balvanu kdesi uprostřed lesa, kde jsem tenkrát před devíti lety v noci ztratila. Musela jsem se nad tou vzpomínkou pousmát. Bylo to poprvé, co mi Sam takhle vyčinil, ale bohužel to nebylo naposledy. Byla jsem divoká. Nedalo se mě jen tak lehce zkrotit. Ale Samuel to dokázal. Dokázal mě uklidnit. Chvíle, kdy jsem cítila naprostý klid pro mě byly vzácné. Chvíle klidu jsme sdíleli společně. Společně jsme se trápili i smáli. Konečně jsem zase měla někoho, komu na mě skutečně záleželo. Celé ty roky o mě Samuel pečoval, staral se o mě, živil mě a miloval mě. Předal mi sám ze sebe tolik dobra. Slzy smutku mi líně stékaly po tváři, tiše truchlily nad budoucí ztrátou. Nikdy jsem mu to nemohla oplatit. Nikdy jsem ho nemohla skutečně a bezpodmínečně milovat. Nemohla jsem ho vysvobodit z jeho vězení, ale modlila jsem se za to, aby to někdo dokázal. Přála jsem mu všechno štěstí světa. 

Hřbetem ruky jsem si otřela vlhké tváře a pomalu se vydala domů. Snažila jsem se nepřemýšlet nad tím, že dnešek je můj poslední den. Poslední den, kdy Samovu domu řeknu domov. Poslední den, kdy budu ležet stulená v jeho náruči. Poslední den, kdy mu v duchu povím, jak moc ho miluji. Poslední den tohohle života. Konec jedné kapitoly. Problém byl, že jsem se bála otočit na další stránku. Tolik jsem se bála toho, že bude prázdná. 

Otevřela jsem dveře do ložnice a zalapala po dechu. Závěsy byly roztažené a dveře na balkón do místnosti pouštěly chladivý závan vzduchu. Samuel seděl na balkóně a zrovna zapaloval svíčku uvnitř lucerny. Položil ji doprostřed nádherně prostřeného stolu a přešel k zábradlí. Opřel se o něj a vystavil mi tak na odiv svůj hříšně tvarovaný zadek. Toužila jsem se ho dotknout. Chtěla jsem se ho dotýkat úplně všude a nikdy jsem s tím nechtěla přestat. Bude mi chybět. Víc, než si vůbec dokážu představit, to vím jistě. 

Po špičkách jsem prošla okolo stolu, na kterém ležely dva stříbrné poklopy, dvě sklenice na víno, další dvě sklenice na vodu, pečlivě seřazené stříbrné příbory a korunu tomu všemu nasadilo staré retro rádio. Několikrát jsem zamrkala, abych se ujistila, jestli se mi to přeci jen nezdá. Byla jsem ohromená. Přiblížila jsem se k Samovi a zezadu ho obejmula. Pevně jsem se k němu přitiskla a nasála jeho omamující vůni. Chtěla jsem si to všechno zapamatovat, abych na to mohla čas od času zavzpomínat. Chtěla jsem si pamatovat, jak voněl. Slaně, po oceánu. Svěže, po jarním dešti. Dusila jsem v sobě vzlyky. Cítila jsem bolest. Bolest, která mě zevnitř rvala na kusy. Nebyla jsem připravená se ho vzdát, ale musela jsem. Musela jsem se posunout dál a nechat ho jít. Musela jsem mu dovolit, aby našel tu správnou cestu, po které se vydat. Život se mnou tou cestou však nebyl. Život se mnou byl pouze jakousi mezistanicí. Nikdy bychom nedorazili do cíle. Vedla jsem do slepé ulice. 

Pod dlaněmi jsem cítila tlukot jeho srdce. Bilo splašeně jakoby na poplach. Po zádech mi přeběhl mráz a v prstech jsem cítila jemné mravenčení. Spodní ret se mi zachvěl a já se snažila zaplašit předzvěst slz. Nechtěla jsem znovu brečet. Chtěla jsem se smát, chtěla jsem pozorovat. Chtěla jsem milovat a chtěla jsem žít. Alespoň na chvilku. 

,,Viděl jsem tvoje kufry. Chtěla jsi mi to vůbec říct? Nebo jsi mě chtěla tajně opustit a nechat tomu všemu napospas samotného?" zašeptal chladným hlasem. Stačilo by jedno další slovo a zamrzlo by i peklo. Nedalo se říct, že bych byla překvapená jeho otázkami. Měl právo mi je klást. Měl právo žádat vysvětlení, ale to ještě neznamenalo, že mu ho poskytnu.

,,Tohle je naše poslední společná noc. Zítra ráno nasednu do taxíku a naše cesty se rozdělí. Vím, že máš spoustu kontaktů, a tak pro tebe nebude vůbec těžké mě najít, ale prosím tě, nedělej to. Nehledej mě, nekontaktuj mě. Jen žij, žij i za mě. Žij a buď šťastný. Musí to tak být, musím odejít." poslední větu jsem skoro neslyšně poslala do vzduchu. Bylo mi zle, zle ze sebe samé, ale věděla jsem, že to udělat musím. Žádná jiná možnost nepřicházela v úvahu. A vůbec nic nemohlo mé rozhodnutí změnit. Finito. Šlus. Sbohem a šáteček.

Seděla jsem v baru a byla jsem sama, úplně sama. Bylo to pro mě zvláštní. Ještě pořád jsem na sobě cítila Samovy doteky. Naše poslední společná noc stála za to. Byla pěkně hříšná a hlasitá. Ale byla i něžná a plná hypnotizujících pohledů. Zůstali jsme vzhůru celou noc a ráno spolu naposledy posnídali a pomilovali se. Potom jsem rozhodně popadla svůj jediný kufr a nasedla do objednaného taxi. Ani jednou jsem se neohlédla. Neuronila jsem, byť jen jedinou slzu. Zakázala jsem si truchlit. Nemohla jsem se nechat ovládat svými city. Musela jsem svůj dosavadní život nechat jít a myšlenky na Samuela ukrýt hluboko ve svém srdci. 

Koutkem oka jsem zahlédla jakýsi pohyb. Okamžitě jsem zbystřila. Hodila jsem do sebe poslední doušek pekelně ostré whisky, která sežehla mé hrdlo na popel a vzhlédla k novému návštěvníkovi, který se usadil o dvě židle dál. Muž si zrovna objednal sklenici vody a barman ho vraždil pohledem, zatímco před něj pokládal jeho směšnou objednávku. V duchu jsem přemýšlela, co se tomu barmanovi asi honí hlavou. Ten chlápek je fakt podivín. 

,,Má se smát, nebo brečet?" pomyslela jsem si.

,,Cože jste to zrovna řekla?" pronesl muž vedle mě. Otočila jsem se za jeho hlasem a zadívala se mu do očí. Až teď jsem si všimla, jak je pohledný. Jo, fakt byl docela kus. Delší hnědé vlasy, které se na umělém světle leskly rzí, se mu kroutily kolem uší. A temně modré oči na mě hleděly se zájmem a lehkým pobavením. Koutky úst mu zacukaly, když jsem začala lapat po dechu a pokoušela se z pusy dostat alespoň trochu rozumné vysvětlení. Hlasitě jsem si povzdechla a vytáhla z kabelky peněženku. Tady jsem skončila. Podala jsem barmanovi bankovku s Boženkou a otočila se k odchodu. 

,,Kdo si proboha v jedenáct hodin večer v baru objednává sklenici vody?" zahučela jsem přes rameno a rázovala směrem k výtahu. Chtěla jsem už mít tenhle den za sebou. Jen co se vrátím na pokoj, napustím si horkou vanu a vypnu. Potřebovala jsem se uvolnit a zklidnit před nadcházejícím dnem. Čekala mě nová etapa. Nová práce. Nové město. Nové bydlení. Noví lidé. Na můj vkus těch nových věcí bylo až přespříliš. Ale musela jsem strhnout náplast rychle a naráz. 

Vyjela jsem výtahem do třetího patra v hotelu, kde jsem se na dnešní noc ubytovala a rychle uháněla ke dveřím svého pokoje. Nemohla jsem se dočkat toho, až budu sama. Žádní lidé. Jen já a kolébavé ticho. Právě jsem ponořila ruku do kabelky, abych našla klíč od pokoje, když jsem za sebou uslyšela kroky, které se rychle blížily ke mně.

Sakra. Sakra. Sakra. V duchu jsem si zanadávala za to, že jsem nebyla víc opatrná. Avšak náhle si někdo za mnou odkašlal. Instinktivně jsem se otočila za původcem onoho zakašlání. 

,,Ehm, slečno, neztratila jste náhodou dole v baru klíče od vašeho pokoje?" při zdůraznění slova "náhodou" jsem lehce pozvedla obočí vzhůru a vzápětí nasadila výraz nevinné dívky v nesnázích. Byl to ten muž z baru. Dovolila jsem si ho prohlédnout detailněji a nestačila jsem žasnout nad jeho prostoduchou krásou. Jeho nazrzlé vlasy spolu s tmavě modrýma očima, které představovaly studnu, ve které bych se mohla utopit, skýtaly jisté riziko a pokušení. Jeho štíhlá a dlouhá postava na mě působila dojmem dospívajícího středoškoláka, avšak pod košilí se rýsovala sotva patrná změť narůstajících svalů. Jeho oči zaujatě klouzaly po mém těle, rty měl lehce pootevřené a hruď se mu zvedala v pravidelných intervalech. Pozorně jsem sledovala každou jeho reakci a v duchu ho odhadovala. Byla jsem zcela zabraná do svých úvah, když v tom muž opět promluvil. 

,,Chápu vaše zmatení. Dovolte mi, abych se vám řádně představil. Mé jméno je Alexej Maixner. A než se mě zeptáte, ano, trestní rejstřík mám čistý." poznamenal s lehkým pobavením. Ten muž si fakt myslel, že je vtipný. Bože můj, ať už tenhle den skončí. Otráveně jsem si odfrkla a nadechla se ke slovu. ,,Ach, to ne. Teprve jsem dodělala školu. Ale jak jste to poznal?" zeptala jsem se nejistým hlasem. Zdálo se, že o odpovědi velice důkladně přemýšlí. Správně, vedeš si dobře, hochu. Byla jsem jedna z těch lidí, kteří většinu času říkají to, co si zrovna myslí. Jo, já vím, je to špatné, ale nevymáchanou pusu mám již od narození. Smůla. Občas jsem dost impulzivní člověk, takže intuitivně vyhledávám společnost lidí, kteří jsou přemýšlivý a klidní. Přesný opak mé osobnosti. 

,,Kdybych vám to tajemství prozradil, už by nebylo tajemstvím. Prozradím vám však, že jsem se řídil svým pocitem anebo možná jen stačilo, abyste otevřela svou peněženku a já zahlédl vaši fotografii v uniformě. Ale pořád to mohl být jen ten pocit." na rtech mu pohrával uličnický úsměv. Musela jsem uznat, že se ženami to uměl. Byl okouzlující, a tak trochu vtipálek. Humor, ten já ráda. Ve škole jsem se smála každou chvíli. Možná proto jsem nebyla zpočátku u učitelů zrovna oblíbená. No, co se dá dělat, každý nemůže být hned hvězdou třídy.

,,Takže když mi ty klíče předáte, předpokládám, že případ je vyřešen." odpověděla jsem s vážným výrazem ve tváři, což naznačovalo, že už nemám nadále náladu na vtipkování. Znaveně jsem se opřela o dveře svého pokoje a ústy jsem vyfoukla přebytečný vzduch z plic. Byl to dlouhý večer a já neměla náladu na špásování. To jediné, co jsem teď chtěla, bylo zalézt si do postele a nevylézt z ní příštích 12 hodin, přinejmenším. Jenže ten mladík zřejmě naprosto a neomylně nepochopil mé rozpoložení nebo se ho možná rozhodl prostě jen ignorovat, protože hned vzápětí byl u mě a svýma dlouhýma rukama se opíral o dveře za mou hlavou. ,,Možná to bude znít už ohraně, ale nedala byste mi své telefonní číslo? A hned potom vám dám ty vaše zpropadené klíče. Znáte to, něco za něco." namítl vyzývavě. 

Nikdy jsem neprohrávala, na to jsem byla až moc dobrá. Slíbila jsem si, že už se nikdy v životě nenechám někým pokořit, natož mužem. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla jsem nohu a prostrčila ji mezi jeho nohama, potom jsem udělala jeden rychlý pohyb a mladík byl najednou ve stejně nevýhodné pozici jako já před pár sekundami. Sotva znatelně jsem se sama pro sebe vítězně usmála. Potom jsem hmátla do zadní kapsy jeho džínů a vytáhla z ní své klíče, načež jsem zase zpět chytila jeho ruce opřené o dveře. Jednou rukou jsem ho držela a tou druhou jsem hbitě odemkla dveře svého pokoje, přetočila jsem se tak, že jsem najednou stála ve dveřích a jedním rychlým pohybem jsem za sebou práskla dveřmi přímo před jeho překvapeným obličejem. 

O hodinu později už jsem ležela naložená ve vodou přeplněné vaně. Ven mi koukala jen hlava a část rukou. Z mobilu mi hrála má oblíbená píseň od Amy Winehouse, kterou jsem si hlasitě pobrukovala. V hlavě jsem přemýšlela o dnešním setkání s mladíkem Alexejem. Nějak jsem ho nemohla dostat z hlavy. Z úvah mě probralo tiché zaklepání na dveře. Vylezla jsem z vany a ručník nechala na svém místě, takže při cestě ke dveřím ze mě stále odkapávala voda a na těle jsem měla stopy po pěně do koupele. Zrzavé vlasy jsem měla svázané do ledabylého drdolu, aby se nenamočily a uvolněné prameny mi při chůzi poletovaly kolem tváře. Když jsem došla ke dveřím, nadzvedla jsem kryt a podívala se do kukátka, kdo mi to klepe takhle v noci na dveře. Byl to on, mladík z dnešního večera. Rezignovaně jsem si povzdechla a bez přemýšlení jsem vzala za kliku. 

Jakmile mě Alexej uviděl, zalapal po dechu. Bylo mi jasné, proč za mnou dnes v noci přišel. Lhala bych, kdybych čekala, že tomu tak nebude, ale bohužel už jsem měla s muži své zkušenosti. Při jeho žhavém pohledu mé tělo přejel žár. Jeho oči klouzaly po celém mém mokrém těle a neskrývaně zkoumaly každičký jeho záhyb, každou část mého hmotného já. Hlasitě jsem polkla a spustila ,,To tam budeš celou noc jen tak stát a zírat? Nebylo by lepší, kdybys šel dovnitř, zavřel za sebou dveře a vzal si to, pro co sis přišel?" Udělal přesně to, co jsem řekla a potom zhasl všechna světla a rychle se svlékl. A já jsem najednou neměla slov. Ve světle pouličních lamp vypadal lákavě. Neodolala jsem a pomalým krůčkem jsem k němu došla. Dávala jsem si záležet, abych šla mučivě pomalu. Jeho dech ztěžkl, a když se naše ústa setkala a jazyky se vzájemně propletly, nechala jsem se strhnout vlnou rozkoše. Přitiskla jsem se k němu celým svým tělem a začala ho postrkovat k posteli. A když se naše těla zanedlouho propojila, nic už nebylo jako dřív. 

Za úsvitu jsem se tiše vykradla z postele, na 10 minut jsem si odskočila do koupelny, kde jsem se upravila a oblékla, a potom jsem už odcházela se všemi svými věcmi pryč z hotelu. Nasedla jsem na autobus a po pár minutách jsem vystoupila na místě, kde o několik hodin později začala nová kapitola mého života.