Blog umělecké duše ztracené v bouři oceánu
Stejně jako tomu bylo u Zoenky, i teď bych chtěla sdílet svůj porodní příběh se světem. I po téměř osmi měsících jsem stále plná hřejivých pocitů. Když si vzpomenu na den, kdy jsem porodila Malvínku, cítím obrovskou radost a štěstí. Naše druhá holčička dala tatínkovi ten nejkrásnější dar ke Dni otců. A mně zahojila bolavou duši.
Mým největším snem byla vždy rodina. Rodina, kterou já jsem nikdy neměla. Zároveň to však byl i můj největší strach. Strašně moc jsem se bála, že budu jako moji rodiče. Měla jsem strach, že nebudu své dítě/děti dost milovat. Když jsem čekala Zoe, často jsem mívala deprese. Až moc jsem přemýšlela, ostatně jako vždy. Nebyla jsem si jistá, jestli...
Občas mám pocit, že se mi rozletí hlava. Všechny ty lži a přetvářky. Jsou chvíle, kdy už prostě nemůžu. Nedokážu s tím žít, ale neumím s tím ani nic udělat. Nelze dělat nic, co by to změnilo. Už jsme moc zafixovaní. Jenomže zrovna teď mám období, kdy to ve mně zase hoří. Pochybuji o sobě, pochybuji o něm. Tak moc...
Jmenuji se Irena Otáhalová. Narodila jsem se před třiadvaceti lety za jednoho prachobyčejného podzimního rána, kdy celý svět utichl, aby mohl zaslechnout zvuk rodícího se života. Vesmír skýtá mnohá tajemství a míst k ukrytí vyhnanců z planety zvané Země, v jednom z nich najdete i mou maličkost.
Knihy, to jest má největší vášeň. S lehkostí v srdci ulehám do trávy uprostřed temného lesa a pozoruji hvězdy zářící na noční obloze. Má mysl ukrývá tajemství, která neprozradí ani mně samotné. Miluji přírodu a s oblibou se nechávám unášet její dechberoucí krásou. Za deště, s poryvem větru, který hladí mé bledé tváře, neviditelná mezi stromy, daleko od všeho zlého, se cítím nejsvobodnější.
Líbí se vám mé články nebo máte nápady na nové? Neváhejte a nechte mi vzkaz. Budu ráda za vaše nápady, připomínky i pochodové myšlenky. Hlavně za ty myšlenky, neboť já sama jich mám plnou hlavu.